Kontaktoval mne manželský pár, který vyslovil přání zlepšit společnou komunikaci.
Často si prý vjedou do vlasů, pohádají se. ️

Iniciátorem schůzky byl muž. Příčinou konfliktů je údajně to, že on chce,
aby s ním jeho žena mluvila podle principu nenásilné komunikace (NVC), ve které se on již vyškolil. Poskytl jí materiály a informace k nastudování. Jeho ženě to ale zrovna dvakrát nejde. On se poté odmítá s ní bavit dál a z rozhovoru odchází, protože nesnese její zvýšený hlas a způsob jak s ním mluví.

První co mě napadlo bylo, že vyslovení pojmu nenásilná komunikace bude pro ženu s největší pravděpodobností spouštět asi podobnou reakci zuřivosti, jako mávnutí rudého hadru býkovi před očima. Aspoň se tedy toto úsloví používá, ale osobně jsem nezkoušela.

Má úvaha byla trefa do černého! ️

Při naší společné konzultaci a spíše neformální mediaci, bylo nutné dát na začátku průchod všem nepříjemným emocím, vyříkávání si vzájemných zranění a toho, co jim vadí. Muži intenzivní a hlasité vyptávání ženy bez pravidel NVC, ženě jeho mlčení či odcházení bez vysvětlení. Během této fáze seděli vedle sebe odtažení.

V průběhu sdílení, mého překladu do neutrálního jazyka potřeb a pocitů, se podařilo vytvořit bezpečné prostředí, kde byli oba schopni naprosto otevřeně a konkrétně mluvit o tom, co kdo ve vztahu a jak potřebuje.

Tématy byly u muže hlavně potřeba klidné komunikace bez zvyšování hlasu a řešení nepříjemných záležitostí bez účasti dětí.

U ženy pak potřeba mít informace a především potřeba vlastní autenticity, způsobu vyjadřování a přirozená energičnost v projevu. Aniž by se musela držet striktně pravidel a teoretických pouček nenásilné komunikace. Tu jsme pomyslně vyhodily z okna a oba se dohodli, že se toto sousloví dává na listinu nežádoucích pojmů.

Poté se diskuze emočně zklidnila a došlo na ujasňování pocitů a potřeb každého z nich a jak si je chtějí navzájem sdělovat a partnera/rku o ně žádat – na příkladu zcela konkrétních situacích, které se jim staly. Jak neútočně a s respektem k tomu druhému vyjádřit, v čem jim není dobře a co potřebují jinak.

Vnímala jsem jejich proměnu z pozic “soupeřů” na “parťáky”. Uvolnění atmosféry, smích, oční kontakt a v závěru i kontakt tělo na tělo a obejmutí kolem ramen. Bylo cítit, jak se ženě ulevilo. Slíbili si navzájem větší úctu a respekt a byli schopni si i uvědomit, že v kolotoči rodinných povinností s jejich třemi dětmi, si málo vyjadřují city, které k sobě cítí. Ujasnili si dokonce svůj jazyk lásky, tedy způsob, který každý z nich potřebuje, aby se cítil milován.

Byl to pro mě skutečně poučný příběh, kdy se neobratně zvolené používání pojmu nenásilná komunikace může velmi lehce a rychle z prospěšného dopadu změnit v pojem “násilná” a naopak vztah ničící.

Znáte podobný příběh, kdy se dobrý úmysl “zvrtne”?

_
Foto: Prawny Pixabay