Pár, jehož náročný průběh mediace jsem popisovala ve svém předchozím příspěvku se sešel k mediaci po 14ti dnech podruhé.

Pozoruji jejich proměnu oproti prvnímu setkání. Čiší z nich daleko větší klid a přátelskost. Přichází bez nevraživosti jeden k druhému, sedí dokonce v čekárně vedle sebe. Jsou usměvaví a předkládají konkrétní témata s poznámkou, že při mediaci jim jde vzájemná komunikace a domlouvání se daleko lépe. Shrnujeme co všechno se jim během 2 týdnů podařilo vyřešit, co si stanovili jako úkol. Jsem příjemně překvapená jejich posunem a jejich motivací nastalé problémy řešit ve vzájemné koordinaci.

Sem tam vzplane oheň výčitek a předhazování si minulých křivd, ale muž se buď zarazí rychle sám nebo přijme výzvu, aby se zkusil zamyslet, co cítí a co je za jeho útočným vyjádřením za potřebu a tu pojmenovat. Žena trpělivě čeká, dokonce se místy i usmívá, jako by mu chtěla tím vyjádřit podporu.

Nejčastější příčinou jeho výbuchu vzteku je strach/obavy o děti a potřeba mít možnost být s nimi i v situacích jejich náhlého onemocnění či úrazu. Když si vyjasníme, že mají vlastně oba úplně identické potřeby a jen je jeden z nich vyjadřuje „nešťastným“ způsobem, zklidní se a zkouší nanovo spolu mluvit věcněji, přívětivěji a s respektem. Dokáží se slyšet.

Zažívám místy i jejich upřímný smích a jakousi větší laskavost vůči sobě. Atmosféra je daleko uvolněnější a daří se jim opravdu dobře témata posouvat ke zdárnému konci, tedy ke společné dohodě.

Oba vypadají spokojeně a vypráví, že fungují ve vzájemné péči o děti nad rámec dohody z předešlé mediace. Po 2,5h jsme hotovi se všechny potřebnými tématy.

Muž vychází ženě vstříc i finanční pomocí, vzdání se své dovolené kvůli prázdninové péči o děti, aby žena zvládla pracovní pohovory a obhlídku bytů, kam se chystá s dětmi přestěhovat. Do lokality, na které se při první mediaci spolu po náročném vyjednávání dohodli.

Oba si zaslouží velké ocenění, u kterého se usmívají.

Po rozloučení, když si přebírají děti, které si pod dozorem hrály, se náhle ještě muž objeví ve dveřích, opře se o rám dveří a zcela upřímně říká: „Já jsem tak překvapený, jak to jde. Před pár týdny jsem jí šel po krku a málem bychom se byli zabili“.

Pozoruji ho a ptám se: „ A co teď cítíte?“
Přichází úsměvem doprovázená jednoslovní odpověď: „ÚLEVU“.

Jejich pozitivní proměna komunikačního způsobu a reagování na sebe je evidentní. Neuvěřitelně se posunuli.

A co to dělá se mnou?

Vnímám dojetí, obrovskou radost, vděčnost a pocit smysluplnosti.

Máme ve své moci rozhodnutí zda stavět k druhým mosty, vykasat si na to rukávy a nebo je (z)bořit… Ta první možnost nás pak odmění.

_
Foto: Unsplash