Tímto titulkem rozvinu myšlenku, která se mi honí již pár dní hlavou a zajímal by mě v tomto směru pohled odborníka, psychologa/psycholožky.

V posledních dnech se mi sešel pár klientek, žen, u kterých vyplula shodná témata.

Shrnu jejich stav:

• Jsou buď zcela ekonomicky na partnerovi závislé (mateřská) nebo částečně (poloviční úvazek nebo nižší příjem).
• Bojí se otevřeně partnerovi říct co cítí, v čem jim není dobře, čeho se obávají a co naopak potřebují. Bojí se reakce, možných důsledků, dusna, konfliktu.

Přichází otázky k zamyšlení:

Způsobuje tento ekonomicky závislý vztah jakousi ztrátu sebehodnoty?
Znevažování, bagatelizaci jejich potřeb?
Ovlivňuje je tento fakt natolik, že mají strach se za sebe postavit?
Bojí se pak mluvit otevřeně s partnerem o tom, že se necítí dobře a co tedy potřebují?

Strach z konfliktu vyvolává úzkost a nepříjemné pocity. Tudíž bojujeme všemi prostředky za nastolení klidu a urovnání sporu…ovládne nás strach a myšlenka: „Když řeknu co si myslím, naštve se, bude zuřit a možná mě opustí!“.

Popřeme kvůli nastolení klidu a strachu z opuštění sami sebe?
Svou jedinečnost a své Já?
Zameteme naše signály těla pod koberec?
Budeme radši držet klapačku, kvůli vyhnutí se konfliktu poslušně mlčet a vše v sobě dusit?
Hovorově řečeno „Držet hubu a krok“?
Nevyskakovat?
Být hodnými a poslušnými?
Je to práce našeho ega, které nám tyto všechny strategie namlouvá?

V tomto kontextu se mnou rezonuje pohled psycholožky Radky Černé. S dovolením jí cituji:

„Já egem nazývám vše, co brání vidět podstatu naší duše, podstatu našeho pravého Já. Ego jsou strachy, zvyky, představy, očekávání. Ego je, když děláme něco, abychom se zalíbili ostatním, aby nás měli rádi, abychom je nenaštvali. Pocitem přijetí od ostatních si sytíme vlastní nedostatek sebelásky.“

A tak se ženami při konzultacích řešíme nejen to, jak partnerovi otevřeně, konkrétně a přesto neútočně říct, co je trápí a dusí, co potřebují. Zastavujeme se i u otázek spojených s jejich sebehodnotou, sebeúctou, laskavostí k sobě. U hodnot jako svoboda, autenticita a nastavování si zdravých hranic.

Tato témata nejsou jen ženská, mohou se týkat stejně tak mužů.

Přijde vám to povědomé? Mě osobně ano, protože i já jsem se před mnoha lety vyhýbala konfliktům jak čert kříži, jen aby vládl doma klid a harmonie.
Byla to ale jen iluze klidu a tělo mi to spočítalo…

Jsem vděčná, že po mnoha letech intenzivní práce na sobě mohu být naopak já podporou pro druhé.

_
Foto: Unsplash