Při včerejší mediaci se odehrál zázračný fenomén zvratu, který byl nejen viditelný, ale pro mě až hmatatelný. Nejen, že jsem cítila na konci dojetí a radost, ale naskočila mi i husí kůže.

Přišel pár, který si uvědomil, že i po několika letech od rozchodu je jejich komunikace natolik bouřlivá a často zraňující, že jim brání v konstruktivní a jasné dohodě v rámci společné péče o dítě. Prostě jim berou energii neustálé dohady a hádky. A že potřebují někoho neutrálního mezi sebou. Byli schopni vidět v mediaci šanci na prospěšnější vzájemné fungování v jejich rodičovské roli.

Žena přišla se svým pohledem a odůvodněním na typ péče, který byl mužem zpočátku zcela odmítán.
Během oboustranného sdílení jejich pohledu se podařilo vytvořit natolik bezpečné prostředí, kdy si dovolili upřímně vyjádřit své pocity a obavy, které o syna při jejich společné, střídavé péči mají. Dovolili si vyjádřit i vztek a s překvapením zjistit, že se za všemi nepříjemnými pocity rýsuje jejich stejná potřeba:
a sice blaho a prospívání jejich syna!

Odhalili jsme i nedostatečné předávání informací ze strany školy, které vedly k nedorozuměním a osobnímu obviňování.

Nastal zvrat, změna atmosféry.
Byli schopni se najednou skutečně slyšet, sestoupit ze svých bojových pozic a odprostit se od vidění nepřítele v tom druhém. Spojit se, aby byli pevnými parťáky ve složitém období jejich syna. Z vedle sebe bokem sedících, trochu neosobních řečníků, se stali komunikační partneři, kteří se, světe div se, dokázali dokonce i pochválit a ocenit v tom, jak každý jinak, ale dobře, dle své individuality a mužsko-ženského přístupu, syna rozvíjí.

Nastal zázrak vzájemného porozumění, který mi způsobil mravenčení po celém těle a nechal mě jen na malý okamžik, je blaženě oba pozorovat. Poté už chyběl malý krok k plánu konkrétních kroků a ke vstřícné dohodě, se kterou byli spokojení oba. Došlo k ověření a ujištění, že ji oba plně chápou a s jejím zněním souhlasí.

Při odchodu, když jsem ženu doprovázela, se na mě nevěřícně podívala a dojatě řekla: „Já tomu nemůžu uvěřit. Je to skutečně pravda, že souhlasil?“ Mé ano a úsměv na rtech vyloudil i v jejím obličeji úlevné pousmání.

Večer jsem si jako jednu z věcí, za kterou jsem ten den vděčná, napsala právě toto.

Možnost zažít a na vlastní kůži cítit takovýto pozitivní zázrak proměny.
Zažíváte při vaší práci také někdy pocit úžasu a vděčnosti?

_
Foto: Petra Hamerská