Přehrávám si scénu z nedávno proběhlé mediace. Přede mnou sedí pár, muž a žena, jejichž partnerské cesty se po vztahovém dramatu rozešly a potřebují se domluvit na způsobu své budoucí komunikace a koordinace ohledně záležitostí svých dětí.

Oba jsou od počátku v útočných a obviňujících pozicích, která vedou k silným emočním výbuchům, tak že to vypadá, že po začátku nastane okamžitě i konec.️

Po dramatickém startu zkouším zastavit rozjetého muže, který s útoky a obviněními začal. Pojmenuji, proč způsob jakým své partnerce informace sděluje nemá šanci na to, aby byla ochotná s ním do dialogu vstoupit a tedy měla chuť se společně na něčem konkrétním dohodnout. Všímám si, že mě vnímá a dělám tedy pokus. Zeptám se, zda mu mohu nabídnout lepší způsob, který by možná mohl mít u jeho bývalé partnerky kladnější přijetí a nevede k jejímu okamžitému opuštění místnosti. Tiše kývne.

Použiji informační obsah muže a přeformuluji větu pomocí techniky nenásilné komunikace. Žena si jí vyslechne a prohlásí: „Takto se mi to líbí, takhle i chápu, co ode mě vlastně potřebuješ a proč a nepliveš na mě jen obviňování“. ️
Muž to chvíli pozoruje a prohlásí: „ Nechte mě to zkusit“ a další větu s útočným nábojem, kterou měl připravenou v zásobě, zkouší naformulovat sám.

Uděje se zázrak okamžiku. Žena tentokrát nevyletí ze židle jako pružina rozžhavená do ruda, ale poslouchá a poté klidně odpoví. Mám velkou radost a pár oceňuji.

Během celé mediace je potřeba nadále jejich emoce zklidňovat a vracet je k prospěšnějšímu způsobu vyjadřování. Přesto je výsledek ale opravdu dobrý – dopis muže plný útočných obvinění vůči ženě, sepsané právníkem a předložený hned v úvodu, zůstává ležet stranou a sepisujeme podobu první dohody, ke které oba společně po dialogu došli.

Atmosféra se zklidnila, dokonce jsou schopní spolu i vtipkovat a po skončení nejdou každý jiným vchodem jako při příchodu, nýbrž společně jedním a jdou si předat své dvě malé, rozkošné děti.

Jsem po 3,5h vyčerpaná, ale cítím obrovskou radost a vděčnost za ně oba, co během krátké chvíle dokázali a jaký pozitivní dopad jejich dnešní úsilí na jejich děti může mít, když by nevyrůstaly v obviňujícím a konfliktním prostředí, které by je neprospěšně ovlivňovalo.

Vždy existuje nějaká cesta změnit to, co je nefunkční, neprospěšné, jen je potřeba se sám chvíli zastavit, zpomalit, hledat a vidět jiný způsob, směr cesty, možnost… poté si dodat odvahu a vykročit.

_
Foto: Petra Hamerská